Retigo s.r.o.

Za tu dobu se však hodně věcí změnilo. Ať už se jedná o design konvektomatů, rozšíření modelových řad, vzdálené ovládání, vychytávky v softwaru stroje, ale také třeba nástup nových zaměstnanců či rozšíření areálu. Poslední přístavba proběhla v roce 2021. Nová hala nám pomáhá dosáhnout větší výrobní kapacity. Zdržme se ale ještě na chvíli v době, kdy vznikal první konvektomat a v těsném závěsu i firma. Vezmeme vás na výlet vzpomínkami našich tří (z pěti) majitelů. O své zážitky a fakta se podělil pan Jiří Zátopek, pan Jaroslav Kudela a pan Libor Pavelka.

Jak se 5 majitelů nynějšího Retiga dalo dohromady?

Zátopek: Všichni jsme spolu pracovali v bývalé Tesle ve Strojírnách Rožnov, vyráběly se tam jednoúčelové stroje. 

Pavelka: Pan Zátopek a pan Kudela dělali v elektro konstrukci, na strojní konstrukci dělal Jirka Jaroň (pozn. red. majitel Retigo), Vašek Miller (pozn. red. majitel Retigo) a já. 

Kudela: Byli jsme kamarádi spíš v práci. Tehdy jsme pracovali na udírnách. Jsou podobné jako konvektomat. Topí, je tam řídící jednotka, ventilátor, ale nejsou tam tak vysoké teploty a zároveň udírna vyvíjí kouř. 

Zleva: ředitel Norbert Pelc, majitelé Václav Miller, Jaroslav Kudela, Jiří Zátopek, Libor Pavelka

Odkud přišla myšlenka vyrábět konvektomaty?

Zátopek: Tesla si po revoluci hledala pochopitelně jiné aktivity a jednou z nich byly i gastro technologie, a tak nás pověřila sestavením konvektomatu.

Pavelka: Tamní konvektomaty však nezaznamenaly úspěch a nám se v hlavě zrodila myšlenka vyrobit konvektomat mimo Teslu.

Zátopek: V Tesle bylo znát, že chybí marketing, který je potřeba, když máte nápad i výrobek, ale nebyl nikdo, kdo by stroje prodával. Což neuměl tehdy nikdo, natož továrna. A tak to „umřelo“. I to byla příležitost přemýšlet, co dál.

Kudela: Líbilo se nám, že je stroj drahý a nejde jednoduše vyrobit ani zkopírovat. A tak jsme si v práci řekli, že to zkusíme dát dohromady. Vedly nás k tomu změny ve společnosti, a ne příliš pěkné vyhlídky do budoucna. Strojírny pak nakonec prodaly jen pár kusů konvektomatů a za několik let zbankrotovaly.

Věděli jste, co je to konvektomat?

Kudela: Nevěděli, začal jsem zjišťovat informace a zkoumat trh. Nebyla u nás konkurence, pouze německá Eloma a ještě jeden výrobce. Jejich konvektomaty stály do 300 tisíc, na tu dobu nepředstavitelné peníze, skoro cena nového domu. Tyto stroje měly už nějakou historii, takže i po revoluci byly mezi prvními, které se tady začaly objevovat. 

Jak vznikal první konvektomat? 

Zátopek: Vznikal v našem volném čase, kreslením konstrukce jsme trávili i noci a pak ráno zase šli do práce. Potom jsme na základě výkresů oslovili menší firmu, která nám dodala potřebné součástky. 

Kudela: I když první schůzky probíhaly i v práci. Kdykoliv se přišel podívat vedoucí, tak jsme se vždycky rozprchli, ale jinak to bylo takové volnější. Dávali jsme dohromady koncept, každý dělal něco jiného.

Pavelka: Ano, místo toho, abychom byli s dětmi, konstruovali jsme konvektomat. V garáži u pana Zátopka se vše zkompletovalo, některé věci se zadávaly do kooperací, někdo nám svařoval, kovoobráběl a tak dál. Byla to spíš domácká výroba. Jirka Jaroň stroj testoval a vařil doma ve svém sklepě. Sestavit první kus trvalo několik měsíců, ale přesně si to už nevybavím.

První konvektomat byl vyroben pod hlavičkou sdružení podnikatelů, až pak bylo založeno Retigo s.r.o. (pozn. red. cca v půli roku 1994) a firma přijala první zaměstnance. Nebo spíše prvními zaměstnanci jsme byli my sami, nás pět.

Kolik přibližně stála celá výroba prvního kusu konvektomatu?

Zátopek: Řekl bych, že asi 60 tisíc Kč, ale přesně si to už nepamatuji. Ty peníze se posbíraly mezi námi, ale cítil jsem, že je potřeba větší investice. Do firmy jsem proto vložil i své nemalé úspory a peníze, které jsem si vydělal v USA. Samozřejmě v Americe jsem půlku utratil za benzín, protože jsem chtěl Státy procestovat, ale zbytek jsem investoval. Dokonce jsem ve 40 letech začal dřít angličtinu. V Americe jsem také natáčel dokument o životě krajanů a vystěhovalectví z Valašska do Texasu.

Kde jste získávali inspiraci a nápady na konstrukci?

Zátopek: Inspiraci jsme neměli kde získat, pouze z toho, že se v Tesle vyrobily dva typy konvektomatů, ale jinak jsme neměli nic. Konkurence známá nebyla. Kromě zmíněných dvou kusů z Tesly jsme si nemohli prohlédnout ani žádný jiný konvektomat. Prostě jsme ho sestrojili pocitově. Oproti Tesle jsme chtěli mít lepší a modernější konvektomat bez analogového ovládání s digitálními prvky.

Nakonec se to vše podařilo.

Zátopek: V roce 1993 byl první konvektomat na světě. Tento konvektomat, model Digital 611, je k vidění v expozici firmy.

Pavelka: Už od prvního kusu jsme měli počítačem řízený stroj, žádné analogové prvky ani knoflíky. To byl digitální stroj, proto také název Digital.

Jak se první stroj prodal?

Kudela: Felicie stála v té době asi 70 tisíc, náš první stroj jsme prodali za dvojnásobek, což bylo úžasné, ale taky na tom byla spousta práce a času.

Pavelka: První objednávka byla předem domluvená, resp. první stroj. Pan Zátopek pochází z Frenštátu a jak všichni víte, první konvektomat zamířil do místní hotelové školy.

Zátopek: Z prodeje prvního konvektomatu Hotelové škole ve Frenštátě pod Radhoštěm jsme financovali další vývoj 4 kusů. Prvních pět konvektomatů se tak vyrobilo u mě v garáži. Až posléze jsme si pronajali prostory v Tesle Rožnov a potom koupili i nynější budovu, která byla v docela dezolátním stavu. Začátek podnikání podmiňoval, že jsme si museli utáhnout opasky, jak se říká. 

Pavelka: Vždy se vyrobil určitý počet konvektomatů a ty rozprodaly. Jakmile byly prodány, mohli jsme koupit materiál a vyrábět další sérii.

Lidé konvektomaty neznali. Jak jste je naučili s nimi pracovat a jak jste budovali povědomí?

Kudela: Mašiny jsme jezdili prezentovat, školit a instalovat sami. Neměli jsme peníze na zaměstnance. Čerpal jsem v kuchařkách od konkurence. Přijeli jsme, v rukách jsme přenesli konvektomat do kuchyně, zapojili odpad, vodu a já jsem ještě zaškoloval.

Pavelka: V kuchyních bývaly trojpece z ALBY Hořovice, ti vybavovali všechno. Museli jsme dělat osvětu, aby lidé věděli, že konvektomat je lepší než obyčejná trouba. A na rozdíl od jiných, jsme nemuseli výrobky dovážet, byli jsme doposud jediní tuzemští výrobci kvalitního vybavení.

Kudela: Klasické trouby měly spirálu nahoře a dole. Konvektomat je o něčem jiném. Jasná věc rozhodně byla snížení teploty. Pokud byli v kuchyni zvyklí péct na 200 °C, my jsme pekli na 160 °C a přidali ještě vlhkost. Výsledek byl vždycky výborný, propečený, křupavý. Tehdy našimi zákazníky byly nejvíce školní jídelny.

Zkoušeli jste v té době štěstí na výstavách?

Kudela: První výstava proběhla v Brně (pozn. red. v roce 1994), firma Retigo s.r.o. ještě neexistovala. Domluvili jsme se, že se s námi o plochu rozdělí pan Černý. Věděl, co je to byznys, protože byl Čecho-Švýcar. Plocha nás měla stát asi 5 tisíc, ale ve finále jsme nic neplatili, protože panu Černému se líbilo, že jsme se do něčeho pustili. 

V té době jsme ještě normálně chodili do práce. Takže jsem si říkal, jak to udělat, abych byl na výstavě s konvektomatem i v práci zároveň, nemohl jsem si dovolit nechodit do práce (směje se). Nakonec jsem s pomocí kamarádů byl formálně v práci, ale přitom stál celou dobu na výstavě a nervózně jsem sledoval, jestli nejde někdo známý z práce, kdo by mě tam mohl vidět (směje se). Na výstavě jsme získali kontakty a z toho jsme prodali 4 konvektomaty během prvního roku. Později už stačil dát inzerát za 10 tisíc a z něj se prodal další kus.

Nebyly emaily, lidé nevolali, měli jsme fax. Když začal šramotit, to bylo pěkné pozdvižení. Hned jsem běžel a díval se, o co jde. Chodily tak objednávky.

Pavelka: První samostatná výstava za Retigo s.r.o. pak byla další rok (pozn. red. r. 1995). A jezdívali jsme také na Slovensko. Obnášelo to spoustu papírování. Na Bumbálce (pozn. red. hran. přechod) stála řada kamionů, proclívali jsme, vyřizovali celní papíry… Jednalo se o výstavy v Nitře v areálu Agrokomplex.

Kdo vymyslel název firmy?

Kudela: Název Retigo vymyslel Jirka Jaroň. Seděli jsme a přemýšleli, jak se budeme jmenovat. Gastro technika, Gastro vybavení, to měli všichni a pak najednou… RETIGO. Vlastně jsme si tehdy neudělali ani rešerši, zda označení můžeme používat. Prostě jsme do toho skočili. Inspirace byla v Magdaleně Dobromile Rettigové, chtěli jsme zdůraznit český původ. Navíc Magdalena byla vcelku známá a její kuchařky měli lidé doma. Vybavuji si, že první slogan na stánku byl „Magdalena Dobromila Rettigová by se divila.“

Panovalo mezi vámi někdy napětí, které vyvolalo spory?

Pavelka: Něco málo bylo, ale vyhrocené spíše ne. Vždy jsme si byli vědomi toho, že firma má sílu, pokud jsme pohromadě. A každý z nás měl nějakou oblast, o kterou se staral a zastřešoval ji. Jarek Kudela se staral o marketing a obchod, Jirka Jaroň řešil investice a systémy, společně s Vaškem Millerem dávali dohromady výrobu a strojní konstrukci, pan Zátopek byl šéf servisu a podílel se na elektro konstrukci. Já jsem měl na starost personalistiku, smlouvy a ekonomiku. Z počátku jsme s Jarkem Kudelou jezdili na jednání s obchodními partnery. Vždy jsme se však snažili najít řešení, abychom se shodli. Rozdílné názory byly, ale snažili jsme se najít přijatelné podmínky pro každého.

(směje se) Největší neshoda byla paradoxně při výběru podlahy do nynější vstupní haly u recepce. Obrovská diskuze, jestli má být černá, šedá, lesklá, z mramoru a podobně.

Cesta to byla vskutku dobrodružná…

Zátopek: Pro naši první dopravu sloužila moje Škoda MB 1000. Já jsem měl mimo jiné na starosti také nákup elektromateriálu. Při jednom nákupu v Olomouci ve velkoobchodě na mé zaparkované auto spadla velká cívka (v průměru asi 2 metry) s těžkým kabelem. Levá část včetně dveří byla zničená. Tak jsem dveře přivázal drátem k autu a jel zpátky. Škodu mi pak zmíněná firma zaplatila, stálo to dost peněz. Potom jsme pro větší kapacitu přepravy dokoupili přívěsný vozík, který slouží ve firmě dodnes, ale chudák Škoda MB 1000 již ne. 

I se svým jménem mám spjato několik historek. Ze Švédska jsme dováželi topná tělesa a Švédové si mě předcházeli, protože si mysleli, že jsem příbuzný Emila Zátopka.

Pavelka: Jednou jsme vezli konvektomat do Krkonoš na Moravskou Boudu, což je v horách, asi 1200 m.n.m. Ráno jsme tam přijeli s vozíkem a konvektomatem, bylo nádherné počasí, cesty suché a čisté. Nainstalovali jsme stroj, zaškolili a večer jsme odtamtud už neodjeli. Napadl sníh. Neměli jsme řetězy a nešlo vůbec odjet. Takže občas to bylo docela dobrodružné.

A další příhoda, když jsme jeli kupovat plechy, nerez. Nikdo nám nic nevozil. Jezdili jsme a nakupovali jednotlivé díly sami, nejezdily kamiony. Kolegové vezli ty plechy na vozíku a na střeše zahrádky dalšího auta, Škody 120. Foukal takový protivítr, že se plech na střeše úplně ohnul. Takto jsme fungovali první rok.

jedno z prvních vozidel Retigo

Kam se prodaly první kusy konvektomatů

Všechny uvedené stroje se prodaly ještě pod hlavičkou sdružení, po vzniku firmy prodalo Retigo s.r.o. první stroj dne 16. 11. 1994 do zmíněné Moravské Boudy ve Špindlerově Mlýně.